Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Čtvrtý den na americké půdě pro nás neznamenal jen pouhý přesun z města zábavy, ale zároveň se mělo jednat o první delší trasu z bodu A do bodu B, kterou na tomto kontinentu absolvujeme. Cestovní plány velely přemístit se do 120 mil dalekého nejstaršího města USA, založeného roku 1565 španělským admirálem Pedrem Menéndezem de Avilés. Modří již vědí, zbytku prozradím, že výše zmíněné řádky patří malebnému pobřežnímu městečku St. Augustine.

Páteční balení proběhlo vcelku rychle. Aby také ne, když se těšíte na další zážitky, které nám měly následující hodiny poskytnout. Před tím ale bylo ještě zapotřebí se rozloučit s pokojem a vyzvednout si na recepci zálohu 50 dolarů pro případné zlobivce, kteří by se k místnímu ubytovacímu zařízení chtěli chovat jako některé hvězdy showbyznysu na tripu. Protože náš trip odrážel cestovatelského ducha, nikoli toho drogového, mělo se vše odehrát bez jakýchkoli problémů. Jelikož vratnou kauci složil Michal hotově, očekával též vrácení hotovosti. K překvapení všech však pán za přepážkou sdělil informaci, že obnos bude vypořádán přes debetní kartu a přistane tak na běžném účtu. Kamarád nakonec viděl své peníze až o čtrnáct dní později po návratu do Prahy.

Obrázek: Před hotelem jsme se ještě rozloučili s místní veverkou, která nás doprovázela takřka každou chvíli, když jsme se pohybovali po parkovišti.

Kufry v kufru, světla svítila, stěrače stíraly, bylo tedy možné vyrazit. Nemyslete si však, že jsme si to namířili přímo k pobřeží, rovnou až k cílové destinaci. Abychom procítili více z místní přírody a zažili více menších městeček či vesnic, vydali jsme se za zvuků místních hispánských radiostanic přímo na sever směrem k Ocala Nation Forest. Silnice číslo 19 nás mohla provést kolem Lake George až do městečka Salt Springs. Naši cestovatelskou zvědavost ale den předem uchvátily mokřady nacházející se hluboko v “Ocalském lese”. Obrázky byly natolik krásné, že i jezero s krásným názvem, které odpovídá křestnímu jménu autora blogu, nakonec ostrouhalo. Cestu jsme si tedy ještě více zaklikatili, což je v USA, kvůli geometricky narýsovaným silnicím, vcelku nevídaným úspěchem.

Před dobrodružstvím v obřím lesním porostu však bylo třeba uspokojit hladové oko naší “jihokorejské dročky”. První gas station, která měla tu čest nás uvítat a naučit místním zvykům, nebyla žádná megapumpa poblíž dálnice, ale skromná pumpička na křižovatce obyčejné “okresní” cesty. Stojan s terminálem na platební karty ve stylu "předautorizuj a pak čerpej" už jsem v zahraničí absolvoval například v dánském Gedseru. Tam tankování proběhlo na jedničku bez jakýchkoli problémů. V Americe to bylo složitější. Vše jsme si komplikovali i naším arzenálem karet, který však neobsahoval kartu kreditní. I když se podařilo terminál přemluvit, že se jedná o kartu debetní, vyžadoval neustále ZIP kód, který nám v tom momentě nedával smysl. Jelikož jsme nebyli obeznámeni s místními “PSČ” a nechtělo se nám na slabém signálu dlouze googlit, začali jsme stojan zásobovat našimi domácími pražskými PSČ. Chvíli se zdálo, že terminál oblbneme a blíží se úspěch, ten se ale bohužel nedostavil. Naši SUV krásku jsme ale nakonec přeci jen napojili, ale až po konzultaci s obsluhou uvnitř malé chýše přidružené ke stojanům s benzínem. Obsluha provedla předautorizaci uvnitř, a my si tak mohli natankovat za předem uvedenou částku, ale ani o kapku více.

Sluší se ještě uvést, jak se na východním pobřeží pohybovaly ceny. Většinou jsme tankovali benzín kolem 2,5 USD za galon (tou dobou nějakých 16,50 Kč za litr). Vzhledem k cenám benzínu neměly ani příliš smysl naše přepočty spotřeby z gpm (galon na míli) na standardní litry na 100 km. Nicméně, dopočítat jsme se stejně, pro účely statistik, chtěli. Vzhledově i podle tachometru nová Kia, s levnějším benzínem uvnitř, žrala úctyhodných 10 litrů na 100 kilometrů. Na to, že jsme s ní zacházeli v rukavičkách a o závodění jsme nejevili zájem, to možná bylo docela dost. Když jsme si ale vzpomněli, kolik za benzín dáme doma, bylo nám to srdečně jedno. Více nás ale trápily mýtné brány, které se postupem času převtělily do bran automatických, kde nešlo ani zastavit a zaplatit hotovostí nebo kartou. Už jsme jenom koukali po místních šerifech nebo policii, kdy nás zastaví za nezaplacené mýto. Jistota limitně se blížící výběru daní nebo smrti však byla, že nám všechno spočítají při vrácení auta v New Yorku na konci našeho roadtripu, a to i s úroky.

Obrázek: Kromě nás, kolem ani živáčka... jen takřka nekonečná rovná silnice a plno zeleně

Zpět ale k naší cestě do tajemných lesů… Cesta po silnici 19 rychle ubíhala, signál mobilního operátora slábl a již brzy jsme se stočili na asfaltku s číslem 40. Proč nešla cesta vzít přímočařeji? My sice nic pohoršujícího nezažili, ale poblíž silnice 19 se v “Ocalském lese” běžně dějí velké věci. Nízko létající stíhačky námořnictva každý rok údajně shodí do areálu, který jsme měli tu čest objíždět, cca 20 tisíc bomb. Nebyla by to Amerika, aby nešlo uprostřed obřího lesa vystavět velkou základnu pro bombardování a ještě tu zbyla obrovská plocha pro ostatní zvířátka. Co tomu všemu říkají místní aligátoři, těžko říct.

Když je řeč o aligátorech, konečně jsme směřovali k našemu dílčímu cíli, ze kterého se ale rychle vyklubal uzavřený camp, kde nás bez poplatku bohužel nepustili dál. Po krátké poradě jsme tak usoudili, že mokřadů jsme si dost užili den před tím a zkusíme tedy jet dále lesem a třeba se naskytnou nějaké hezké pohledy. Když zpětně koukám na mapu, asi se dalo dojet k mokřadům i po lesních cestách, ale to by bylo pro naši Kiu možná až přílišné dobrodružství. Na “oficiálnější” odbočku jsme ale nemuseli čekat nikterak dlouho. Po chvilce jsme najeli na cca 10 mil dlouhý úsek silnice, který k našemu úžasu nevykazoval sebemenší odchylku doleva nebo doprava. Když není problém si vykácet základnu pro bomby, není problém si přejet pravítkem po mapě a proklestit si zcela rovnou silnici. Ještě zbývá doplnit, že aby toho klidu v lese nebylo málo, tak nás hned za křižovatkou upoutaly prostřílené cedule podél cesty, které jsme následně mohli vídat v hojném počtu o kousek severněji v Georgii. Zde byl ale důvod prozaický, pár metrů od cedulí se totiž nacházela veřejná střelnice.

Obrázek: Radnice ve měste Palatka

Po projetí velmi zajímavého úseku, který ale může být pro řidiče lehkým utrpením či nudou, jsme se opět v Salt Springs napojili na silnici číslo 19 a upalovali si to podél St. Johns River. Je třeba zmínit, že americký venkov v této části vykazoval opravdu krásné úpravy tamních dvorků s perfektně střiženými trávníky. Zároveň bylo opravdu znát, že každé město, městečko nebo i malá osada chce mít alespoň jeden svůj kostel. Člověk až žasl, co vše se dá jako kostel prezentovat. Od krásných vymazlených budov, které domy boží připomínaly i tvarově (alespoň jak jsme zvyklí z Evropy), přes moderní až po velmi střídmé stavby s křížem na vrcholu. V následných kapitolách nás zcela jistě další objevování architektury čeká, proto se posuňme přes městečko Palatka do cílové destinace dnešní kapitoly, kterou je nejstarší město USA - St. Augustine.

Obrázek: Pár rychlých fotek z okénka SUV. Zaujal zejména poutač s reklamou na kreditní kartu... Úplně jsem si představil koloběh kreditek Alana Harpera.

Poté, co jsme si přímou cestu prodloužili o zhruba 20 mil, jsme kolem půl druhé odpolední vjeli do starobylého pobřežního městečka. Čím více jsme se blížili centru, tím více jsme kličkovali uličkami kvůli úplným nebo částečným uzavírkám silnic. V St. Augustine totiž probíhal poměrně čilý stavební ruch. Když se nyní přes mapy od Google dívám na parkoviště, kde jsme přes den nechali odpočívat naši Kiu, rovněž patří k novější výstavbě, protože jsem našel pouze obrázky z jeho realizace.

Parkoviště kolem informačního centra, kde byl jedním z hlavních lákadel místní “turistický vláček”, bylo sice placené, ale na druhou stranu mělo pro náš výlet strategickou pozici. Navíc jsme nechtěli dlouho hledat místo k parkování nebo se strachovat, že jsme vozidlo někde nechali příliš na punk. Když pominu, že se mi 20 dolarů parkovného opět nepodařilo zaplatit bezkontaktně, tak mě mladík za pokladnou alespoň potěšil tím, že o Apple Pay a bezkontaktních platbách již slyšel a už nějakou dobu přesvědčuje tamní šéfy, aby pořídili lepší terminály. Bohužel, stále bez úspěchu. Moje karta tak opět zažila středověk a tentokrát její magnetický proužek projel škvírku v nejstarším městě Spojených států amerických - jak příhodné.

Obrázek: První krůčky v St. Augustine vedly kolem Civic Center. Prošli jsme také kolem vchodu do muzea Věřte nevěřte, druhý vchod je pak do nejstarší části města.

Zaplaceno, mohli jsme vyrazit! Po San Marcos Avenue jsme měli namířeno směrem k historickému centru. Hned na první křižovatce jsme si více prohlédli honosný vjezd k muzeu “Ripley's Believe It or Not!”, který nás zaujal ještě v rámci dojezdu v zapůjčeném železném oři. Dovnitř jsme ale namířeno neměli. Opodál se totiž na rozlehlém prostranství nacházela jedna z místních dominant a nejstarší zděná pevnost v kontinentálních Spojených státech - "Castillo de San Marcos National Monument".

Jako malý kluk jsem s rodiči projel kdejaký hrad a zámek v našich krajinách, takže se mi už některé vnitřní prostory slévají dohromady a naše památky tak preferuji spíše zvenčí. Tady jsem se ale dovnitř podívat chtěl, i když jsem od kamenné pevnosti příliš výzdoby nečekal. Spíše šlo o to si zažít ten pocit, vrátit se do dob kolonizátorů a omrknout děla namířena na tamní záliv lemovaný palmami. Cena vstupenky v ceně 15 dolarů však odradila zbytek naší výpravy, a tak před námi stálo rozhodnutí… Nakonec jsme se rozdělili, já si kartou výše zmíněnou sumu zaplatil a ostatní se vydali obhlédnout okolí této vojenské stavby, a využili také příjemné posezení u břehu.

Obrázek: Na ochozu pevnosti, skoro jako v Karibiku, že?

Po překonání padacího mostu jsem se ocitl uvnitř rozlehlé stavby, která se navenek vyznačuje tradičními “ostrými hranami”. Jádro pevnosti, kde se nachází travnatý “buzerplac”, je však do tvaru čtverce. Hned mě ale zaujaly schody, kterými jsem vyběhl nahoru a mohl zamávat shora Michalovi s Dominikou. Jako malé děcko jsem nevěděl, který kanón obhlédnout první a jako dospělácký fotograf zase netušil, který pohled dřív zvěčnit do mé knihovny v mobilu. Zatímco mi pod čepici foukal vlahý větřík od Atlantiku, poslouchal jsem šelest překrásných palm, obdivoval majestátní děla na straně jedné a staré městečko na straně druhé. Postupně jsem poctivě prošel veškeré exponáty, které na hradbách byly k vidění, a tou dobou ještě netušil, že některé jsou dokonce i funkční.

Po prohlídce hradeb jsem se odebral zpět do útrob pevnosti, která skýtala řadu vnitřních chodeb a zákoutí. V každé z nich bylo mnoho historického povídání, které mám dodnes vyfocené, že si je v klidu přečtu. Světě div se, zatím jsem se k nim nedostal, ale třeba je více obhlédnu právě při sestavování některých bonusových obrázků nebo kapitol. Co si ale budeme povídat, bydlet v tomto zařízení bych asi nechtěl a být zde uvězněn už tuplem ne. Chvíli mi přestala vadit myšlenka na pro Evropany zvrácené americké záchody, které se nesplachují, ale vypouštějí. Popojedeme… Namíříme si to třeba do skladu střelného prachu, do kterého nedoporučuji chodit lidem se začínající lehkou klaustrofobií, špatnými zády nebo s artrózou postiženými koleny. Dovnitř se asi nasoukáte, ale cestou zpět se možná budete proklínat. Návštěva místní kaple tak bude jistější.

Obrázek: Pevnost Castillo de San Marcos - její útroby a okolí

Zatímco jsem během 45 minut prosmýčil veškerá zákoutí, na hradbách se tou dobou odehrával jakýsi povyk… Inu, šel jsem se, jako správný zvědavec, podívat také a dobře jsem udělal. Na ochozech byli totiž k vidění doboví vojáci, kteří již brzy měli vystřelit z jednoho dobového kanónu. Mohutný výstřel, který zespoda sledovali i další dva členové naší expedice, zakončil mé toulky po tomto zajímavém místu. Ta hodina uběhla jako nic. Odpočatí parťáci mi na závěr ještě ukázali starou pec na dělové koule, která je k vidění v rámci okolního areálu pevnosti.

Blížila se doba pozdního oběda a my vyrazili podél pobřeží k dvoukřídlému zvedacímu mostu “Bridge of Lions”, směrem k nejstaršímu domu v USA. Prohlédli jsme si třeba místní hotel Hilton, který tak nějak zapadal do tamního minimalistického prostředí a po očku koukali po nějaké restauraci. Když jsme se v postranní uličce pohybovali kousek od Harryho baru a restaurace s mořskými plody, jakýsi postarší pár nám ihned doporučil, že tohle je to, co chceme. Skvělá jídla, dobrý výběr, a tak dále. Inu, jako správní turisté jsme šli toto skoro až reklamní sdělení ověřit.

Obrázek: Cesta na oběd vedla kolem malého Hiltonu a byla zakončena v útulné restauraci U Harryho

Video: Poslední dny restaurantu Santa Maria

Přes útulnou venkovní zahrádku jsme si to namířili rovnou dovnitř přilehlého stavení, kde ale byl trochu frmol a poměrně nával, takže jsem se nakonec zeptali, zda se nemůžeme uvelebit venku. Sice panovalo stále neuvěřitelné vedro, ale foukání od Atlantiku a všudypřítomné stromy situaci vylepšily. Nevím, co mě to popadlo, ale náhle jsem si řekl, že si také v Americe dám trochu něco zdravějšího. V rybách ale nechci příliš experimentovat, navíc když neholduju potvorám z moře vytaženým, jak by rázně řekla baba Keliška. Dal jsem si proto lososa se salátem! Jak vidíte z fotky, tak barevně tento pokrm vskutku zaujal. Salát byl čerstvý, ryba taky, ale byla tak trochu víc upraženější, než by bylo záhodno. Po odřezání karcinogeních “šupin” ale rybka trochu ožila a nakonec splnila svůj účel - zasytila. Mezitím nám málem několikrát odletěly lehké věci ze stolu, které jsme různě zatěžkávali předměty, co jsme našli po kapsách, a které měly šanci větrnému počasí odolat. Jako někdo, komu právě vítr uletěl z plachet, jsme se ale opět cítili při placení. V restauraci vyznávali onen prastarý zvyk: dej mi cash spropitné, kartu, já s ní někam odejdu, a pak Ti ji vítězoslavně donesu zpátky a ty ani nevíš, jaké škvírce tentokrát dělala plastová destička to potěšení a zda si nikdo bez povolení nevzal její číslo. Nezbylo nic jiného, než se přizpůsobit a po výletu si nechat karty převydat.

Obrázek: Přehlídka místní pompézní architektury v čele s mnoha kostely

Po gastro zážitku jsme opět vyrazili na cestu za nejstarším domem. Narazili jsme dokonce i na první kruhový objezd na naší cestě východním pobřežím. V jeho středu se, jak jinak, tyčila velká státní vlajka a na trávníku byl vystaven moždíř s dělovými koulemi. Byl jednou z připomínek historie, kdy se o území města prali Španělé s Brity. Vliv různých národů a kultur je zde opravdu znát. Viktoriánské domy střídají pozlacené kostely, Španěly zanesené arabské prvky také vidíte poměrně často. Některá architektura to měla ale i za sebou, jako například doslova plovoucí restaurace Santa Maria, kterou asi totálně odstavil nedávný hurikán Dorian. V dnešní době populární restauraci již u pobřeží nenajdete.

Co ale najdete opodál za zatáčkou, je “Gonzalez-Alvarez House”. Ano, to je ten zmiňovaný nejstarší dům zachovaný z období španělských kolonizátorů. Nenápadné muzeum ověšené vlajkami však mělo zavřeno. Samozřejmě, když se na dům podívá obyvatel Starého kontinentu, podiví se, proč je toto místo tak zvláštní, když doma má takových nespočet. Je to logické, historii si zkrátka nekoupíte, i když se o to v poslední době jistá skupina za louží podivnými způsoby snaží - to je ale trochu jiné téma. My si ale užívali toho, co jsme zrovna mohli vidět. Další uličky plné stavení z pohádky střídající ty z hororu. Od velkolepých stavbeb, až po ty úsporné v samém centru St. Augustine. Škola nebo vojenská nemocnice, budovy, které si spletete s garsonkou pro trpaslíky, působí někdy možná komicky, ale skvěle do hlavní uličky zapadají. Pokud byste si chtěli některou nemovitost blízko historického centra pořídit, připravte si tučné konto, na kterém je hodně nul a na konci je oblíbený znak strýčka Skrblíka.

Obrázek: Z nejstaršího domu USA je dnes malé muzeum

My si tedy nic nekoupili a před šestou hodinou se vydali zpět k našemu zaparkovanému dopravnímu prostředku. Jelikož muzea a atrakce zavíraly povětšinou kolem páté hodiny, nestihli jsme se podívat ani k prameni mládí Ponce de Leona. Nu což, stále nás hřálo mládí, i když tomu hodně konkurovalo místní podnebí. Měli jsme však v rukávu ještě jeden trumf, a to výlet k majáku na ostrově Anastasia. Tuto stavbu z roku 1875, jejíž krásu můžete obdivovat prostřednictvím profilové fotky této kapitoly, jsme si však mohli prohlédnout pouze z dálky. Okolí majáku totiž bylo uzavřeno v šest hodin, tedy chvíli před naším příjezdem. 

Při návratu z výpravy za námořní památkou jsme ještě zažili menší “klimatickou” demonstraci skupiny převážně mladých lidí. Prohlédli jsme si nejen úderná slovní spojení na transparentech, ale také asi půlku profilovek aktivistky Gréty. Dav také rozhodně nekvitoval fakt, že se z místa na místo přepravujeme pomocí “zlého” automobilu a dal nám to při průjezdu lehce najevo. Ještě, že nikdo z nich netušil, jakou jsme si před pár hodinami vlastně spočítali spotřebu. Kia projela davem jako nůž máslem (nikdo při tom nepřišel k úhoně) a už si to pelášila směrem k hotelu Quality Inn umístěnému na výpadovce z města. 

Obrázek: Old Town - v různorodých stavbách naleznete například nejstarší školu (prostřední řada vlevo)

Při dojezdu na parkoviště jsme ještě chvíli uvažovali, který z dvou proti sobě stojících hotelů je ten náš. Vzhledem k velikosti obou staveb a také nápisu Holiday Inn, i přes jeho přízvisko Express, bylo ale hned jasno. Pravdou je, že nalevo stojící ubytování ve formě podlouhlé stavby se dveřmi z pokojů přímo na ulici, připomínalo motely u silnic viděné v mnoha bijácích či seriálech. Proto jsem rád, že jsme si takové nocování mohli dopřát také. Co by to jinak bylo za výlet do Ameriky. Navíc, po společném ubytování v Orlandu, jsme se zde rozdělili, a já tak měl celý útulný pokoj zcela pro sebe. Dvě pohodlné velké manželské postele byly pro jednoho až až, koupelna byla čistá a celkově jsem si na vybavení cimry nemohl stěžovat. Hopla na postel, zapnout baseball a relaxovat. Zbytek skupiny ještě vyrazil směr opodál stojící McDonalds. Parťáci ale byli tak hodní a cestou do svého pokoje mi přinesli ke sledování americké zábavy také něco amerického k snědku.

Obrázek: Hotel Quality Inn alias Americká klasika, jak ji známe z TV

Tímto večerem na chvíli skončí naše putování blízko pobřeží Atlantiku a v příští kapitole se přesuneme více do vnitrozemí. Pokud vás zaujaly fotografie v rámci naší cesty do USA, sledujte pečlivě oficiální Facebook a Instagram Tripovníku, kde se brzy objeví nové fotografie a alba k jednotlivým kapitolám.